Zegama Aizkorri – svátek skyrunningu …

… a zážitek na celý život

Je třetí den po závodě a mě v hlavě pořád běží ty úžasné obrázky. Po uklouzaných kamenech probíhám skrz jeskyni a jakmile mi cestu znovu začínají osvětlovat sluneční paprsky, z povzdálí slyším ten obrovský rachot. Sancti Spiritu, bájný kopec obležený tisíci diváky.

Běžím, někde tady mi má předat náš slovenský support Pišta dávku energie na druhou polovinu závodu. „Tomáš, tady som!“ křičí někdo asi z páté řady ještě před občerstvovačkou na začátku kopce. Musím se trošku vrátit, od Pišty si rychle beru gely a přesnídávku. „Tam nahoru sa nemožem dostat,“ přerušuje mě Pišta, když na něj křičím, ať jde se mnou a dá mi to postupně za běhu. Pak pochopím.

Zvedám hlavu a vidím tunel. Mám plné ruce a ani si nestačím doplnit vodu do softflasků. Musím běžet, musím se smát, nevěřícně otevírám pusu a koukám před sebe, tunel lidí mě pohlcuje, z dvaceti centimetrů na mě z obou stran křičí šílení Baskové, Venga Tomas, Animó, Go go go, tlačí mě do zad, nastavují ruce na plácnutí, hecujou mě, ten rachot je neskutečný, všechno kolem mě řinčí. Tohle jsem si představoval, když mě v zimě čekala poslední série těžkých úseků a já už nemohl. Zegama es Zegama!

Ale zpátky na začátek. S pobídkou startovat na Zegamě přišel už v zimě Sam Straka a i když jsem to původně neměl v plánu, po zhlédnutí prvního videa jsem se nezmohl na odpor. Vrchol skyrunningu, svatý grál horského běhu, zážitek na celý život. A taky že byl! Slyšel jsem příběhy o místních běžcích, kteří ani na sedmý pokus neměli štěstí v loterii o startovní pozici, ale stejně přijeli, aby mohli fandit a zažít tu atmosféru. Jen 500 běžců má každý rok to štěstí, a to se musí odečíst zhruba 150 míst pro elitu a národní asociace. O zbylých 350 startovních čísel mělo letos zájem téměř 9000 běžců. V ten moment na Sanctu Spiritu jsem pochopil. Zegama es Zegama.

Díky českému skyrunningu za tuhle příležitost, na start jsem šel s pokorou, ale strašně natěšený užít si celý závod, nenechat se strhnout rychlým tempem na začátku, být celkem čerstvý v polovině závodu na technické pasáže a závěrečný 12 km seběh do cíle. Přece jenom Zegama letos překvapila – nepršelo a nebylo bahno! Když předpověď slibovala slunce a 30°C, věděl jsem, že budu muset neustále pít. Třináct občerstvovaček sice není málo, ale i tak jsem si vzal batoh a softflasky. Díky Bohu za to :D. Hodně optimistický cíl a snový výsledek by bylo skončit do 30. místa, více realistický byl čas kolem 4:30h, ale hlavně jsem chtěl ze sebe dostat maximum a nechat tam vše, co bylo natrénováno.

Z Česka jsme měli jet tři: já, Tom Buryška a Honza Zemaník jako team leader s cennou zkušeností a skvělým výsledkem z před dvou let. Slušná sestavička, jenže Tom se domluvil s kamarády v Madridu, Honzu do Španělska vůbec nepustilo svalové zranění a tak jsem musel spojit síly se Slováky. Už v sobotu při registraci nás naprosto pohltila závodní atmosféra, tetovačku na ruku, přesvědčit se, že bunda je opravdu povinná a těšit se na nedělní start.

Oblékám repre dres, do baťůžku bundu a gely, naplnit softflasky. Tom bere jen jednu flaštičku do ruky a spoléhá na občerstvovačky. Stojíme spolu na startu, asi až v polovině startovního pole, více dopředu se nejde dostat, všichni si dýchají za krk, tady žádné hobíky nenajdete. Hvězdy se staví do první lajny, start a sprinterské kolečko městem. Není to naštěstí tak hrozné, ale to nejspíš tím, že rychleji prostě běžet nemůžu, z ulic města na lesní cestu, z kamenité lesní cesty na single trail, utěšuji se, že aspoň nepřepálím a užívám si (tak trochu tradičně pro české běžce) společnost nejlepších slečen jako jsou Megan Kimmel, Emelie Forsberg a Anna Frost. I tak je to celkem svižné tempo, ale cupitám si celkem v klidu, občas saju ze softflasky.

První občerstvovačku probíhám, ale to je ta poslední, u které si to dovolím. Na každé další musím doplnit minimálně jednu flašku, spíš obě, ještě do sebe nalít kelímek a několikrát s vděčností přijmout i vodu od diváků na trati. Jeden mi dokonce otevře plechovku coca-coly, muchas gracias :). Je fakt vedro, nedokážu si představit, že bych mohl dokončit, kdyby na trase byly třeba jen čtyři občerstvovačky jako na Perunu. Lucia ze Slovenska je akorát naštvaná, že na nich chybí chleba s máslem a cibulou, jak je na to zvyklá ze slovenských ultra. Pravda, aspoň sůl by se hodila, protože ještě před polovinou závodu míjím běžce, co se svíjí v křečích a protahuje si lýtko. Můj čas teprve přijde, říkám si, a neskutečně si užívám každé místo obsypané diváky. Vlastně je jich o dost více, než těch, kde běžím někde v lese sám v tichosti. Zatímco prvních 10 km nebylo úplně záživných, jakmile začíná dlouhé stoupání na hlavní vápencový hřeben Aizkorri, je to nádhera, musím skákat přes kameny (které asi poprvé v historii nekloužou), do kopce se nikam neženu a v sebězích se docela zadarmo posouvám dopředu. A pak přišlo právě to Sancti Spiritu, svaté místo Zegamy.

Na vrcholu si uvědomuju, že jsem si v tom spěchu zapomněl doplnit vodu pod kopcem a v tom kotli fanoušků jsem se asi víc usmíval a nasával atmosféru, než dýchal. Malá krizička přichází, držím se ve vláčku, a jestli ještě funguje má španělská část mozku, tak někdo z diváků slibuje, že na hřebenu prý bude chladný vánek. Chladný ano, ale spíš vichřice, než vánek, poskakuju z kamene na kámen, pode mnou sráz, mít volnější kraťasy, tak asi uletím do údolí. Tam se stejně musím dostat, ale ještě předtím musím ultraprudkým seběhem dolů z Aitxuri a pak znovu na hřeben na Andraitz. Tady prý bylo vždycky efektivnější sednout na prdel a jet s proudy bláta dolů. Dneska se mi do očí víří prach od tenisek borce přede mnou. Tak ho předbíhám, ať vidím na cestu. Buď v tom prachovém opojení, nebo o pár minut dříve při pekelném soustředění se na vratkých kamenech předbíhám Toma Buryšku, aniž bych o tom věděl. Prý mě povzbuzoval, ať to tam peru, dozvídám se od něj později v cíli. Na stravě (viz obrázek) jde vidět, že právě tam ho dohnaly křeče a navrtnutý kotník. Během pouhých dvou kilometrů nejtechničtější pasáže se moje čtyřminutová ztráta na Toma proměňuje na stejně velký náskok a do cíle už jen narůstá.

Dalších pět kilometrů je pořád lehce nahoru a dolů mezi kameny i po loukách, nejběhavější terén. Tady se musí běžet rychle a přesně tady nasadil Stian ke svému vítěznému trháku. Mě začínají trošku brnkat první křeče v lýtku, ale poslední kopec si užívám a zvládám ho mezi diváky běžet ve slušném tempu. Pořád je s kým běžet, ale teď, na posledních dvanácti kilometrech se to snažím rozpálit a nechávám za sebou jednoho uvadajícího běžce za druhým.

Ještě se musím trochu šetřit, protože závěrečný seběh je proložen několika krátkými stoupáními, teď už mi nebrnká jen v lýtku, ale i v zadu na stehnu a po chvíli, aby se to vyrovnalo, tak i na vnitřních stranách. Máčím se houbou, liju si vodu na hlavu, rvu do sebe poslední gel, energii na high five s děckama ještě najdu, úsměv taky vykouzlím, ale už jsem celkem v tranzu, chci být dole, odpočítávám kilometry, hypnotizuju každý další ukazatel, už aby ty dvě čísla začínaly čtyřkou! Konec je spíš běžecký, žádná technika, na hodinkách mám 4:28h asi kilometr před cílem a před sebou další dva běžce. Prvního beru a ejhle, ten druhý je žena. Ta celkem jede, když prozatímní traťák byl 4:40. Za mnou nikdo, jsem šťastný, užíval jsem si to, ale už toho mám dost – prostě ten pocit, kdy už víte, že to dobře dopadne a že jste doma. Diváci v Zegamě bouří, v tomhle bijáku hraju vedlejší roli a tak ji (Maite Maiora) nechávám sto metrů k dobru, aby si tu cílovou pásku užila sama a já si mohl ještě párkrát plácnout s děckama. Celkově 59. místo a čas 4:34:32, sedám si, mozek přepíná do módu „it is over“ a začíná křečový koncert mých stehnisek.

Jsem vděčný za to, že jsem si nepozval žádnou předskupinu a mé tělo ví, že vypnout může až v cíli. To mi říká, že v tom vedru a s tím, co mám natrénováno, jsem asi nemohl běžet o moc rychleji, parádně jsem si rozvrhl síly, nechal tam vše a zároveň měl energii si to parádně užít, každé povzbuzení, každou poplácání, všechny ty davy lidí. Tom dobíhá téměř o dvacet minut později na 120. místě a je zklamaný. Měl to rozběhnuté pěkně, v kopcích mu to šlapalo, ale já sám po Ještědu moc dobře vím, že ta hranice vlastních možností může být někdy hodně mlhavá, obzvlášť když běžíte na doraz. V nových traťových rekordech vyhráli Nor Stian Angermund a se mnou finišující Maite Maiora.

Počasí a podklad byl sice rychlý, ale to vedro bylo o to více zrádné. Těší mě, že za neskutečným výkonem Honzy Zemaníka (4:19) z roku 2015 byl tohle nejrychlejší čas a nejlepší české umístění. Hlavně ale velká motivace do dalších závodů!

Díky českému skyrunningu za startovní číslo a CRAFTu za parádní materiání podporu.

V rekordech trati zvítězili naprosto skvěle Nor Stian Angermund v čase 3:45:05 a domácí Maite Maiora za 4:34:27.

MUŽI

  1. Stian Angermund-Vik (NOR) – 3h45’05”

  2. Marco De Gasperi (ITA) – 3h48’19”

  3. Marc Lauenstein (SUI) – 3h53’20”

  4. Aritz Egea (ESP) – 3h55’41”

  5. Adrien Michaud (FRA) – 3h56’33”

ŽENY

  1. Maite Maiora (ESP) – 4h34’27”

  2. Silvia Rampazzo (ITA) – 4h37’17”

  3. Sheila Avilés (ESP) – 4h43’24”

  4. Oihana Azkorbebeitia (ESP) – 4h47’38”

  5. Celia Chiron (FRA) – 4h48’09”

Kompletní výsledky

Autor: Tomáš Maceček

Napsat komentář

*

*