Scenic Trail K113 – český úspěch v SWS

Na Scenic Trail K113 nejdelší závod letošní Ultra Sky serie SWS do Švýcarska poblíž Lugana se vypravilo několik běžců z Česka. Zdenda Kříž s Márou Causidisem jako čeští reprezentanti s ambicemi ukázat dobrý výsledek. Ostatní Jakub Řídel, Honza Dušánek a Sam Straka především pro krásný zážitek.

Předpověď byla luxusní. Zvláště pro opalování u jezera v Luganu. Na závod nás ale všechny čekalo peklo s jasnou oblohou a teplotami kolem 30°C ve stínu. Prostě člověk je pořád nespokojený. Kdyby byla zima a lilo jak z konve, budeme si stěžovat zase, že není trochu toho slunce 🙂

Startuje se v půlnoci z pátku na sobotu. Zatímco je jasné, že naši favorité už další noc prospí v posteli, já si i noc na neděli užiji na trati. Ale i noci jsou teplé a kromě tenkého ATEX dresu není potřeba cokoli dooblékat.

Pozdější vítězové Němci HUGENSCHMIDT Stephan a DIPPACHER MATTHIAS jdou od začátku spolu a na prvním mezičase mají již malý náskok na třetího s čtvrtým kolem dvou minut. Pro nás dobrá zpráva, že na 3-4. místě jde právě Marek Causidis. Na další check pointu je situace na čele stejná. Jen za vedoucími Němci již běží osamocený Mára se ztrátou cca 5 minut, ale s odstupem také pěti minut na Itala Ruzza Stefana, kterému od prvního mezičasu odskočil.

V Alpe Tiglio se dokonce Marek dostává k vedoucí dvojici na distanci necelých tří a půl minuty a na čtvrtého v pořadí Švýcara Sboarinu získává náskok už přes 18 minut. Zdeněk Kříž se v tu chvíli drží na deváté pozici zhruba 40 minut za Márou.

Závod se přehupuje do druhé poloviny a čelo je již na velké občerstvovačce s možností drop bagu v Insome. Zázračně se zde objevuje v čele opět Ital Ruzza, který na předchozí občerstvovačce v Alpe Tiglio byl až sedmý se ztrátou 27 minut na čelo. Zdá se skoro nemožné, že by na úseku, které vedoucí Němci šli zhruba hodinu a třicet osm minut dosáhl času hodina a jedenáct minut. Mára drží pořád vyrovnané tempo a je zde čtvrtý se ztrátou cca 11 minut na čelo. Zdenda se posouvá na osmé místo.

V San Lucio se situace na čele vyjasňuje. U Itala Ruzza asi došlo ke zkrácení tratě a dál v pořadí nefiguruje. Němci jsou opět spolu na čele a třetí se výborně drží Mára se ztrátou necelých deseti minut. Také Zdenda jde pořadím výš na sedmé místo a má v tuto chvíli ztrátu asi hodinu na vedoucí běžce.

Již po poledni je čelo na dalším check pointu v Pairolo. Na prvních třech pozicích nic nového. V čele Němci, třetí Mára se ztrátou něco přes 14 minut avšak poměrně konfortním náskokem na čtvrtého Švýcara Gyuota asi 18 minut. Zdenda už je šestý něco málo přes hodinu za prvními.

Na 101.km je poslední kontrola v Bré. Mára stále drží skvělé třetí místo a i když ztrácí přes dvacet minut, na Švýcara má stále náskok čtvrt hodiny. I když podle profilu se zdá, že již od nejvyššího vrcholu závodu Gazzirola 2116m má trať již spíše klesající trend, skutečnost je taková, že se jde pořád nahoru dolů a i když jsou na trati seběhy, pak v jejich kamenech a prudkém spádu si člověk moc neodpočine.

I poslední úsek do cíle je nekonečný a nedovoluje polevit. Ale vše dopadne dobře a za vítěznými Němci finišuje v Tesserete do cíle na třetím místě při své premiéře v SWS Mára Causidis. Na vítěze nakonec ztratil 28 minut a třetí místo uhájil o zhruba 11 minut. Úspěch české minivýpravy podtrhuje Zdenda svým šestým místem.

Honza Dušánek skončil předčasně na prvním mezičase. Jakub Řídel doběhl hezky na celkovém 44. místě a já jsem po boji s limitem závodu dokončil jako poslední kvalifikovaný na 98. místě z 198 startujících zhruba sedm minut před limitem závodu, který byl 32 hodin.

1. 10203 DIPPACHER MATTHIAS 15:40:44

2. 10135 HUGENSCHMIDT Stephan 15:40:44

3. 10110 CAUSIDIS Marek 16:08:53

4. 10042 GUYOT Benoît 16:20:04

5. 10004 DROZ Gaël 16:27:35

6. 10108 KRIZ Zdenek 16:56:01

7. 10049 SBOARINA Gabriele 17:05:59

8. 10027 PERVANGHER Mirco 18:30:35

9. 10100 FARINA Roberto 18:57:34

10. 10148 GUERINI Luca 19:11:24

I fakt, že dokončilo necelých 50% závodníků a závodnic vypovídá o tom, že tento závod rozhodně nebyl jednoduchý. Poměrně velmi těžká trať s mnoha dlouhými technickými úseky a velké vedro převrátily předběžné odhady pořadatele o časech vítězů i limitech trochu naruby. Ale bylo to pěkné a stálo to zato.

V ženách zvítězila zkušená Francesca Canepa.

1. 10072 CANEPA Francesca 19:12:18

2. 5315 BAYKOVA Yulia 19:43:05

3. 10145 ZIMMERMANN Denise 20:46:48

4. 10126 ARRIGONI Giuliana 22:38:56

5. 10174 BESOMI Patrizia 23:03:10

VÝSLEDKY

Zeptal jsem dvou našich reprezentantů pár otázek k závodu.

Co ti letělo hlavou, když jsi dobíhal do cíle na 3./6. pozici ?

Zdenda Kříž: Ve stavu, v jakém jsem byl, to byla jedna jediná myšlenka. Že to byl jistojistě můj poslední závod s číslem…:-) a zároveň euforie z toho, že jsem schopný to po operaci vůbec dát.

Mára Causidis: Pro mě to bylo něco neuvěřitelného. Velké uspokojení, euforie, došlo i na slzy, protože před závodem mě ani ve snu nenapadlo, že bych mohl doběhnout na 3. místě při své premiéře na světáku.

Při tom tempu, kterým jste šli, není zas tolik času se kochat. Ale přesto, co ti zůstalo asi nejvíc v paměti z tratě a okolí ?

Zdenda Kříž: Mně jednoznačně pohled na relief hor těsně před svítáním z Monte Tamaro, kde se v dálce proti již světlé obloze tyčil černý obrys Matterhornu.

Mára Causidis: Když jdeš do kopce tak se stíháš kochat a dobíjet energii. Krásný byl seběh z Monte Tamaro a následný výstup na Alpe Caneggio když začalo svítat. Poté stoupání na nejvyšší bod trati Gazzirolu a dál, v podstatě až do cíle, kdy jsem kolem sebe viděl masiv Mont Blancu, Matterhorn a další krásné vrcholy.

Kde bylo nejhůře a co stálo nejvíc sil překonat ?

Zdenda Kříž: Mně bylo nejhůře po seběhu právě z Monte Tamaro, kdy mě začalo bolet koleno. To jsem si říkal, že je všechno v pr… A byť fyzička je výš, než jsem v tomhle období čekal, tak nejsem schopný odběhnout závod naplno. Byl jsem trochu na dně, ale tentokrát hlava fungovala na víc, než 100% a i přes bolesti a nesmírně pro mě těžkou trať jsem ani jednou nezauvažoval vážně, že bych to zabalil.

Mára Causidis: Menší a dá se říct jedinou krizi jsem si prožil pří stoupání na Motto De La Crocce a Gazzirolu, kdy to bylo nekonečné, a já měl u sebe málo vody. Obecně už pro mě sice bylo posledních 30km hodně dlouhých a těžkých, bylo velké teplo, já už bojoval jen sám se sebou a do cíle mě hnala jen vidina velkého úspěchu.

Kdybys měl dát celkovou známku závodu z hlediska tvé spokojenosti zkrátka se vším od trasy, zajištění, krásy kolem, i s přihlédnutím k subjektivním pocitům po podařeném výkonu od 0-10, jakou bys dal známku ?

Zdenda Kříž: Závod je hodně, hodně krásný prostředím, trasou, výhledy, lidmi a vůbec jsem byl nadšený. Bylo ale vidět, že historie závodu není dlouhá a chyby se určitě našly. Při aktivitě Aarona (director) si myslím, že i těch pár chybiček (více asfaltu na začátku, zmatek s vyhlášením…atd.) vyřeší a závod bude dokonalý. Chyby v organizaci moc nehledám, vím, že je to těžké a jsem rád, když vůbec má někdo sílu cokoli zorganizovat. Beru to tak, jak to přichází…:-). Takže moje známka je 8.

Mára Causidis: Číslo 9. Trasa byla značená velmi dobře, vše suprově zorganizováno, lidé na občerstvovačkách a trati velice milí a ochotní, do toho všeho bylo až moc krásné počasí, takže nádherné výhledy. Jedinou kaňkou bylo vyhlášení vítězů, kterého jsme se nemohli zúčastnit.

Něco, co bys rád řekl a na co jsem se nezeptal ?

Zdenda Kříž: Jojo, že jsme náhodou našli v Luganu skvělé bydlení u skvělých lidí, na skvělé farmě, ve skvělém apartmánu. Doporučíme…. A taky, že nám v našich kopcích roste šampion s výbornými předpoklady a ještě lepší hlavou…:-). Máro ať drží zdraví!!!

Mára Causidis: Tímto bych chtěl veřejně poděkovat všem kteří mě podporovali, fandili a posílali gratulace, protože těch lidí bylo opravdu hodně a já si toho nesmírně vážím. Děkuji


A jak jsem viděl Scenic Trail z mého o dost jiného pohledu než z čela startovního pole ?

Kdybych měl odpovědět jednou větou, pak jsem do závodu šel s cílem dokončit v limitu a to se mi doslova podařilo. Ale protože jsem na trati strávil nejvíc času, nezaslouží si závod, abych ho takto odbyl. Start v půlnoci byl vcelku fajn. Sice v takovém případě není moc šance se předtím vyspat, podařilo se mi v autě natáhnout odpoledne tak na dvě hodiny (to, že jsem nechal doma stan, jsem zjistil pár kilometrů před hranicemi), ale zase je to docela krátká doba do svítání a to jsou vždy příjemné okamžiky takových závodů.

I v noci je teplo. Na startu úplně v pohodě jen v tenkém dresu od ATEXu s návleky na rukách, které však v prvním kopci letí k zápěstím a vlastně už nebudou dál potřeba. Podobně jako větrovka a převlekové dlouhé kalhoty v pinglu v rámci povinné výbavy. Snažím se do kopce o rozumné tempo, abych se nepropadl na chvost hned v úvodních kilometrech. Musím se smát obavám z přepálení začátku. Tak na to opravdu v současné době nemám 🙂 První kontrolní čas kolem 21.km v Arosio je nastaven na 4:30. Jsem tu asi za 3:50 a to vypadá dobře. Navíc za chvíli začíná svítat a šplhám se na druhý nejvyšší kopec trati Monte Tamaro. I přesto, že je ještě časné ráno, slunce už začíná pálit i ve vyšších polohách. Odměnou je dechberoucí 360° výhled z vrcholu Tamaro. Těch pár desítek sekund zklidní dech a především stojí zato. To jsou ty výhody závodění na konci pole … Následuje dlouhý a občas ne úplně příjemný seběh na další kontrolní bod kolem 39.km do Ceneri. Jsem zde opět zhruba 40 minut před limitním časem a to mi přijde po předchozí pasáži přes Tamaro, jako OK. Vše vypadá pozitivně, snažím se hodně pít. V jedné lahvi vodu, v druhé fakt dobře namíchaný ISO od Enervitu z občerstvovaček pořadatele. S jídlem to je jako obvykle ve vedru horší. Zase se ukázalo, že většinu občerstvení si nesu sebou jen jako přidanou zátěž. Jsem schopný konzumovat jen gumáky Chimpanzee. Jednu tyčku jen nakousnu a takto ji pak již donesu až do cíle, po půlce gelu se skoro pozvracím, zbytek skončí v koši na další občerstvovačce. Jak má závodění na konci pole i své pozitivní stránky, tak má občas i jednu negativní. Totiž výběr na občerstvovačkách je často hodně přebraný. Přesto kde to jde dávám polévku, dojídám poslední zbytky melounů z táců, na jednom občerstvení dokonce zbyl sýr a to je paráda. Jen na sladké se prostě nemohu ani podívat a tak chleby s nutelou, sušenky a podobné věci přehlížím. Ale kupodivu i s tím minimem jíídla, které jsem byl schopný během závodu zkonzumovat, pořád funguji a nemám nějaký vážný problém. Asi při tom pomalém pohybu prakticky od startu, správně nastartovalo spalování tuků a tam prostě nějaká rezerva byla.

Následující pasáž až do občerstení s drop bag na 64.km v Isone mi přišla taková pohodová a bezproblémová. I přesto, že to bylo prakticky přes největší vedro přes den, dostávám se sem s pro mě optimistickým náskokem na limit hodiny a čtvrt. Sním polévku, dojím melouny, doplním pití, vyměním ponožky a boty a mažu dál. Vím, že mě teď nečeká nic lehkého. Prakticky skoro souvislé stoupání 17km na nejvyšší bod trati na Gazzirolu a pak čtyři kilometry dolů na další check point v San Lucio na 85.km. A měl jsem pravdu. Tady mě chytla asi největší krize závodu. Náskok na limit jsem prakticky celý ztratil a do San Lucio dorážím jako poslední v závodu jen pět minut před půl dvanáctou v noci a před průběžným limitem. Moc se nezdržuji, fakt nemám čas. Takže jen rychlá polévka, kus sýra, doplnit pití do lahví a vyškemrat na jedné hodné paní její vlastní bublinkovou minerálku. Ta mi na žaludek dost pomohla.

Vycházím z občerstvovačky a koukám, kudy. Nikde ukazatel, nikde odrazka. Vracím se k občerstvení a ptám se, kudy že mám jít. Ochotný pořadatel mi s úsměvem italsky ukazuje někam do volnéého prostoru a do tmy. Když to chci alespoň malinko upřesnit, dovídám se, že možná za 5-10 minut tam někdo půjde a že mi to tedy ukáže. Tak na to fakt nemám čas, čekat, jestli mi někdo ukáže cestu. Vydávám se do tmy a opravdu nikde nic. Snažím se držet vyšlapaných cestiček, které ale mohou být stejně tak od lidí jako od krav. Fakt začínám být nervózní. Do té doby se nestalo, aby z nějakého místa nebylo vidět další odrazku ve směru závodu. Teď kolem jen tma. Asi po kilometru si říkám, někde je chyba, obracím se, jdu zpět a rozhlížím se s čelovkou nasměrovanou do dáli, jestli jsem neminul nějakou odbočku. Když dojdu zase až skoro k občerstvovačce zpátky, jsem totálně zmatený. Obracím se opět směrem odkud jsem přišel a říkám si, musíš to risknout. Jako stopař se zkouším dobrat stop od běžců, ale v šotolinovém podkladu stopy od bot moc nezůstávají. Naštěstí po chvíli vedle stezičky vidím kus obalu od gelu a tak si říkám, snad jdu dobře. Prolezu do ohrady pro krávy a najednou ze mě vše spadne. V dálce trochu bokem ze směru vidím odrazku. Konečně si říkám a s hlavou plnou optimismu zrychluji krok. Asi po 200m přijde šok. „Odrazka“ si prostě odlétne. Nevím, co to bylo, jestli nějaká velká můra či co. Každopádně jsem se vrátil do původního směru a nebylo mi do skoku. Abych to zkrátil, další a pro mě první značení od občerstvovačky, byla odrazka asi 1500m vzdálená a to, že jsem se na ni v té tmě a spleti vyšlapaných cestiček trefil považuji za hlavní výhru toho dne. Ztrátu z toho hledání, vracení, pokusů o zavolání na číslo pořadatele v místě, kde nebyl signál, odhaduji na cca 50 minut. Je zajímavé, jak člověku ze spánkové deprivace přestává fungovat logické uvažování. Samozřejmě jsme měl v SUUNTO nahranou trasu závodu, samozřejmě nejjednodušší bylo tu navigaci po trase zapnout, jenže na to jsem přišel až někde kolem 100.km.

To zdržení bylo nepříjemné a věděl jsem, že mohu mít problém s cílovým limitem. Občerstvovačka v Pairolo již byla zavřená a tak pokračuji pořád nahoru/dolů na poslední check point a občerstvení s jídlem do Bré na 101.km. Muselo to tu být pěkné. Probíhá se velkým stanem, tady stoly, na nich určitě pěkný výběr. Jenže, když tu jsem já, je tu jen ten stan a stoly. Jinak nic, ani živáčka. No paráda. Od 85.km mám jen dvě lahve celkem s 1300ml pití. Tady jsem v 5:16 tedy 1:16 za průběžným limitem. Do cíle mi zbývá 12km a na vzdálenost, na kterou pořadatel pro ty pomalejší počítal se 4 hodinami mi zbývá 2:44.

Nevím, kde se ve mně stále bere ten optimismus, ale stále si nepřipouštím, že bych to neměl stihnout. Vždyť na tom plánku tratě, co mám sebou mě čeká jen jeden pořádný kopec a pak již jen nějaké seběhy a pár „brdků“ před cílem.

Na 105.km má být ještě jedno pití. Nečekám, že tam ale ještě bude a proto když vylezu na kopec, kde to občerstvení předpokládám, ani mě nepřekvapuje, když na něj nenarazím. Pokračuje se traverzem, tu trochu nahoru, tu dolů. Je to boj s časem a ne moc velkou chutí ještě běhat. Přesto přecházím do chůze opravdu skoro jen do kopce a ostatníí se snažím klusat. V okamžiku, kdy už to ani nečekám, vidím mladou paní v žluté pořadatelské vestě s dítětem, která obětavě na mě čeká na 105.km s pitím. Čas mě ale žene, nějaké zbytky mi v lahvích ještě šplouchají a tak se jí odvděčím jen voláním díků za její povzbuzování a vytrvalost.

Po další nekonečné době konečně pod sebou vidím první domy a říkám si, jsi fakt dobrý, to máš ještě rezervu. Teď už se jen promotáš možná kilák cílovým Tesserete a máš to za sebou. Vběhnu mezi baráky, ze zvyku se kouknu na turistický ukazatel a je mi na omdlení. Tesserete – 55 minut. Je právě 7:16 a na limit mám 44 minut. Jasně, tyto turistické časy jsou odhadovány na normální chůzi, ale ne pro lidi, kteří majíí za sebou víc než 100km v kopcích a dalšího pohybu už maí až nad hlavu. Přesto si stále říkám, že to musím zkusit. Jen ta nejistota, kolik mi opravdu zbývá do cíle mě ubíjí. Navíc teď jsem přesně v té pasáži, která vypadala na profilu jako těch pár „brdků“. Prostě dolů k říčce nebo potoku, pak zase nahoru. Vběhnout do dalšího městečka s nadějí, vyběhnout asi na jeho nejvyšší bod a opět k nějaké vodě v údolí. Slunce už takto ráno opět peče, nějaký místní si fotí posledního zoufalce na trati a sděluje mi, že mám kilák do cíle. Po zkušenostech s takovými informacemi z minulosti už tomu dávno nevěřím a asi dobře. Kdybych zvolnil, byl bych v háji. Ale všechno má svůj konec. Konečně mezi stromy po dalším výběhu od potoka v údolíčku, vidím obrysy plaveckého areálu, který jak vím, je kousek nad cílem. Mrknu na hodinky, je to OK. Posledních 200m se běží, jako bych byl na začátku. Jsem v cíli, sedm minut před osmou hodinou ráno a tedy před limitem. Samozřejmě nečekaly mě zástupy fandících diváků, jen pár podobných mrtvol posedávalo v prostoru cíle za čárou a i řediteli závodu Aaronovi se viditelně ulevilo, že už může závod zavřít.

Ano, bylo to mé první poslední místo v závodě. Možná znamení, že si mám na takové situace zvykat. Na druhou stranu závod dokončilo necelých 50% startujících a tak umístění na 98. místě ze 199 už nezní tak úplně blbě. Pro příští rok určitě doporučuji k pozornosti pro všechny, kdo mají rádi ultra v horách. Závod stojí za to. (Sam Straka)

Děkuji za možnost použít krásné fotky od Ian Corless (iancorless.org)

Autor: Sam

Napsat komentář

*

*